Zapomenout

Do stébel trávy lehla si dívka,
ruce natáhla podél těla a zavřela oči.
Pořád dokola opakovala ta slůvka,
z kterých se jí doteď hlava točí.

Nádech, výdech…

Pomalu se nadechla.
Cítila, jak jí studený vzduch proudí tělem.
Pak zase vydechla.
Zase jednou byla tím postrádaným andělem.

Pomalu přichází, bez výrazu a bez emocí.
 Přibližuje se čím dál víc.
Už je skoro tady, už se jí zmocní,
ale ona
 vytahuje klíč.

Zastavil se.

Stojí na místě a nevěříc se klepe.
,,Co se stalo, kde ho vzala?“
Dívka drží klíč,
 srdce rychle tepe.

Odemkla
a rychle za sebou zabouchla.
Byla připravená odejít,
vzdát se těch vzpomínek.
Už se nikdy nevrátit…

Otevřela oči, znovu se nadechla.
Už to nebyla ta smutná princezna,
svoje štěstí zase nalezla.

A pokaždé, když znovu oči zavřela,
už ho nikdy neviděla…