Duše

Slunce už zachází
ulice už pomalu řídnou.
Tehdy oni vychází
a hledají
koho pohledem bodnou.

Trousí se pomalu, ale jistě.
V očích se jim leskne smutek a nenávist,
když obchází dětské hřiště.

Vzpomínek se nezbaví
a nezbývá jim nic, než ulicemi bloudit.
Jsou živí nemrtví,
protože je chtěli soudit.
Za to jací byli,
když tu ještě žili
a proč se mámě narodili?

Vzduch se rázem ochladí,
když kolem tebe prochází.
Bohužel ti to nevadí,
pořád ti to nedochází.

Zbloudilé duše,
se srdcem plným smutku,
posměšků, modřin a krvavých ran.
Kdo za to může?
Neříkej, že nevíš.
Stejně vás jednou prozradí
černý a zbabělý havran.