10.12.2014

To, co dnes se stalo,

nebude se opakovat víckrát.
Měla bych být ráda,
ale dost mě to vzalo..

Bude se mi stýskat.

Dávno jsem pochopila,

že nejsem ta, o kterou stojíš.

Celý rok jsem jen snila

o tom, jak jednou pochopíš.

Ze dne na den

 stal ses pro mě vším,

stal ses mým smutkem,

 ale i úsměvem na tváři.

Dnešní den byl ale výjimečný.

Díval ses na mě tím pohledem,
který jsem u tebe viděla jen jednou.
A mé srdce už nebylo pod ledem
a já chtěla, abys tam stál se mnou.

A nikdy ses nepřestal dívat....

Maska

Řekni mi, co mám dělat,
řekni mi, jak se mám chovat.
Stůj při mně, když tě potřebuju
a domluv mi dřív, než se znovu zamiluju.

I když to vlastně není láska,
ten pocit, který cítím.
Je to jen taková maska,
přes kterou sotva vidím.

Odpusť mi všechno.
I to, že žiju.
Takhle to dál nešlo,
raději se zase skryju…

Neodpouštím

Zase tu jsem sama.

Sedím na římse a čekám na zázrak,
který nepřichází.
Kdyby aspoň malý náznak toho,
že se vše v dobré obrátí.

Mám ráda ticho a klid,
ale dnes tu nechci sama sedět.
Tvé ruce v mých dlaních mít
a navzájem do očí si hledět.

Vidět tam tu jiskru,
stejně jako kdysi v parku.
Když jsme se poprvé viděli
a taky se poprvé objali.

Jenže to bych tě asi zabila
zřejmě bych tě z římsy shodila.
A víš proč?
Já ti totiž nikdy NEODPUSTILA.

Duše

Slunce už zachází
ulice už pomalu řídnou.
Tehdy oni vychází
a hledají
koho pohledem bodnou.

Trousí se pomalu, ale jistě.
V očích se jim leskne smutek a nenávist,
když obchází dětské hřiště.

Vzpomínek se nezbaví
a nezbývá jim nic, než ulicemi bloudit.
Jsou živí nemrtví,
protože je chtěli soudit.
Za to jací byli,
když tu ještě žili
a proč se mámě narodili?

Vzduch se rázem ochladí,
když kolem tebe prochází.
Bohužel ti to nevadí,
pořád ti to nedochází.

Zbloudilé duše,
se srdcem plným smutku,
posměšků, modřin a krvavých ran.
Kdo za to může?
Neříkej, že nevíš.
Stejně vás jednou prozradí
černý a zbabělý havran.

TY.

Nutíš mě být naštvaná.
Nesnáším smích, postrádám spánek.
Život mi před očima utíká,
mezi prsty
stejně jako letní vánek.

Nutíš mě se mračit.
Nutíš mě smůlu brečet a slzy pak sbírat.
Na kůži skvrny modré, už nezvládám dýchat..

A kapičky krve dávají si závody,
která dřív spadne
 a která zvítězí…

Zapomenout

Do stébel trávy lehla si dívka,
ruce natáhla podél těla a zavřela oči.
Pořád dokola opakovala ta slůvka,
z kterých se jí doteď hlava točí.

Nádech, výdech…

Pomalu se nadechla.
Cítila, jak jí studený vzduch proudí tělem.
Pak zase vydechla.
Zase jednou byla tím postrádaným andělem.

Pomalu přichází, bez výrazu a bez emocí.
 Přibližuje se čím dál víc.
Už je skoro tady, už se jí zmocní,
ale ona
 vytahuje klíč.

Zastavil se.

Stojí na místě a nevěříc se klepe.
,,Co se stalo, kde ho vzala?“
Dívka drží klíč,
 srdce rychle tepe.

Odemkla
a rychle za sebou zabouchla.
Byla připravená odejít,
vzdát se těch vzpomínek.
Už se nikdy nevrátit…

Otevřela oči, znovu se nadechla.
Už to nebyla ta smutná princezna,
svoje štěstí zase nalezla.

A pokaždé, když znovu oči zavřela,
už ho nikdy neviděla…

Školní

V lavici sedím,
ani se nehnu.
Do blba hledím
asi tady zdechnu.

Normální lidi,
ty tu postrádám,
za to o ty blby
pořád zakopávám.

Tabule popsaná,
nerozumím ničemu,
už jsem zase nasraná,
stejně je to k ničemu.

Ty dvě mají zase záchvat smíchu,
který mě tak neskutečně sere,
co všechno bych dala za tu chvilku,
kdy mi ticho nikdo nesebere.

Nervózně čekám,
kdy zvonek zazvoní.
Pouští nás dřív, smekám.
Tahle škola mi nevoní.

Jediné na co se těším,
je tvůj úsměv sladký,
to už pak nic neřeším,
Ach, miluju pátky!

Ranní

Stejně jako každé ráno, cigaretu zapaluju.
A ty kruhy pod očima, rychle radši zapudruju.
Pomalu a bez výrazu, kouř z úst pěkně vydechuju.
Myslím pořád na tebe, proč se vždycky zamiluju?

Stejně jako každý den, kladu si ty stejné otázky.
Proč jsi mi psal? Proč už ne? Dočkám se tvé lásky?
Slzy v očích třpytí se mi, jako vlásky zlatovlásky.
Kdy mi zase napíšeš? Už nikdy žádné sázky!

Hlava se mi točí, zase je mi špatně…
Vždycky to tak bývá, zase jsem na dně…
Zhluboka se nadechnu, cigaretu típnu,
slzy z tváří utřu, a pak rychle zmiznu.

Samota

Rychle přišla,
pomalu odchází.
Zas tu sedím sama,
už mi to dochází.

Začnou mi psát,
každý den a každou noc.
Kdo to mohl čekat?
Teď zas křičím o pomoc.

Všechny to hned přešlo,
najde se snad výjimka?
Vždyť  přece o nic nešlo,
tak proč už žádná písmenka?

Ona

V trávě ležíš,
pomalu se stmívá,
do nebes hledíš,
i on se dívá.

Slzy stékají ti po tváři,
jako kuličky hrachu.
Když hvězdy na nebi zazáří,
sotva lapáš po dechu.

Ty vzhlížíš nahoru,
on zase dolů shlíží.
Ty klečíš u hrobu,
tvůj konec se blíží.

Stmívá se, stmívá,
oči se zavřely.
Už to tak bývá,
všichni blízcí zemřeli.

Klečíš tu už sama.
Má to ještě cenu?
Byla jsi skvělá.
Nikdy nezapomenu.

Mind palace

Dochází mi síly,
sílu teď zvracím.
Jako bychom tu už někdy byli,
do svého paláce se vracím.

Vzpomínky, sliby a děkovná slova
to v mém paláci nachází se.
Ano, to všechno se tam schová,
a neboj, nic neztratí se.

Vzpomínky na tebe,
na tvé oči vždy veselé.
Vzpomínky na nebe
a naše doteky nesmělé.

Vidím nás,
jak stojíme v objetí.
Chce to prý čas,
ale nikdo netušil,
že i tahle ,,láska“ odletí.

Mad son.

Na chodbě sám stojíš,
sám, hlava plná myšlenek.
A do prázdna hledíš,
ale prázdný jsi jen navenek.

V tvých očích věčný smutek,
asi špatné vzpomínky?
Nejradši bys od nich utek,
zkus vyjádřit to písmenky.

Vysoký, štíhlý
a s úsměvem prince,
vzpomínky tě dostihly.
Odpustíš té chudince?