Školní

V lavici sedím,
ani se nehnu.
Do blba hledím
asi tady zdechnu.

Normální lidi,
ty tu postrádám,
za to o ty blby
pořád zakopávám.

Tabule popsaná,
nerozumím ničemu,
už jsem zase nasraná,
stejně je to k ničemu.

Ty dvě mají zase záchvat smíchu,
který mě tak neskutečně sere,
co všechno bych dala za tu chvilku,
kdy mi ticho nikdo nesebere.

Nervózně čekám,
kdy zvonek zazvoní.
Pouští nás dřív, smekám.
Tahle škola mi nevoní.

Jediné na co se těším,
je tvůj úsměv sladký,
to už pak nic neřeším,
Ach, miluju pátky!

Ranní

Stejně jako každé ráno, cigaretu zapaluju.
A ty kruhy pod očima, rychle radši zapudruju.
Pomalu a bez výrazu, kouř z úst pěkně vydechuju.
Myslím pořád na tebe, proč se vždycky zamiluju?

Stejně jako každý den, kladu si ty stejné otázky.
Proč jsi mi psal? Proč už ne? Dočkám se tvé lásky?
Slzy v očích třpytí se mi, jako vlásky zlatovlásky.
Kdy mi zase napíšeš? Už nikdy žádné sázky!

Hlava se mi točí, zase je mi špatně…
Vždycky to tak bývá, zase jsem na dně…
Zhluboka se nadechnu, cigaretu típnu,
slzy z tváří utřu, a pak rychle zmiznu.

Samota

Rychle přišla,
pomalu odchází.
Zas tu sedím sama,
už mi to dochází.

Začnou mi psát,
každý den a každou noc.
Kdo to mohl čekat?
Teď zas křičím o pomoc.

Všechny to hned přešlo,
najde se snad výjimka?
Vždyť  přece o nic nešlo,
tak proč už žádná písmenka?

Ona

V trávě ležíš,
pomalu se stmívá,
do nebes hledíš,
i on se dívá.

Slzy stékají ti po tváři,
jako kuličky hrachu.
Když hvězdy na nebi zazáří,
sotva lapáš po dechu.

Ty vzhlížíš nahoru,
on zase dolů shlíží.
Ty klečíš u hrobu,
tvůj konec se blíží.

Stmívá se, stmívá,
oči se zavřely.
Už to tak bývá,
všichni blízcí zemřeli.

Klečíš tu už sama.
Má to ještě cenu?
Byla jsi skvělá.
Nikdy nezapomenu.

Mind palace

Dochází mi síly,
sílu teď zvracím.
Jako bychom tu už někdy byli,
do svého paláce se vracím.

Vzpomínky, sliby a děkovná slova
to v mém paláci nachází se.
Ano, to všechno se tam schová,
a neboj, nic neztratí se.

Vzpomínky na tebe,
na tvé oči vždy veselé.
Vzpomínky na nebe
a naše doteky nesmělé.

Vidím nás,
jak stojíme v objetí.
Chce to prý čas,
ale nikdo netušil,
že i tahle ,,láska“ odletí.

Mad son.

Na chodbě sám stojíš,
sám, hlava plná myšlenek.
A do prázdna hledíš,
ale prázdný jsi jen navenek.

V tvých očích věčný smutek,
asi špatné vzpomínky?
Nejradši bys od nich utek,
zkus vyjádřit to písmenky.

Vysoký, štíhlý
a s úsměvem prince,
vzpomínky tě dostihly.
Odpustíš té chudince?