Never let me go.

Ani nevíš jak moc mě to mrzí.

To, co se mezi námi stalo,
nikdy se stát nemělo.
Ublížila jsem ti a to jsem nikdy nechtěla.
Cítím se hrozně, nejraději bych se zabila.

Už hodinu tu brečím
a cítím se tak bezradně.
Na kolenou klečím
a prosím, zachraň mě.

Nevěřila jsem ti
a teď nevěřím ani sobě.
Omlouvám se ti!
Ach bože, ať už je po mě...

Vzpomínám na den,
kdy jsi mě poprvé políbil.
Já umírala blahem,
protože ses mi zalíbil.

A teď už jsi pryč a já pomalu taky půjdu.....

10.12.2014

To, co dnes se stalo,

nebude se opakovat víckrát.
Měla bych být ráda,
ale dost mě to vzalo..

Bude se mi stýskat.

Dávno jsem pochopila,

že nejsem ta, o kterou stojíš.

Celý rok jsem jen snila

o tom, jak jednou pochopíš.

Ze dne na den

 stal ses pro mě vším,

stal ses mým smutkem,

 ale i úsměvem na tváři.

Dnešní den byl ale výjimečný.

Díval ses na mě tím pohledem,
který jsem u tebe viděla jen jednou.
A mé srdce už nebylo pod ledem
a já chtěla, abys tam stál se mnou.

A nikdy ses nepřestal dívat....

Maska

Řekni mi, co mám dělat,
řekni mi, jak se mám chovat.
Stůj při mně, když tě potřebuju
a domluv mi dřív, než se znovu zamiluju.

I když to vlastně není láska,
ten pocit, který cítím.
Je to jen taková maska,
přes kterou sotva vidím.

Odpusť mi všechno.
I to, že žiju.
Takhle to dál nešlo,
raději se zase skryju…

Neodpouštím

Zase tu jsem sama.

Sedím na římse a čekám na zázrak,
který nepřichází.
Kdyby aspoň malý náznak toho,
že se vše v dobré obrátí.

Mám ráda ticho a klid,
ale dnes tu nechci sama sedět.
Tvé ruce v mých dlaních mít
a navzájem do očí si hledět.

Vidět tam tu jiskru,
stejně jako kdysi v parku.
Když jsme se poprvé viděli
a taky se poprvé objali.

Jenže to bych tě asi zabila
zřejmě bych tě z římsy shodila.
A víš proč?
Já ti totiž nikdy NEODPUSTILA.

Duše

Slunce už zachází
ulice už pomalu řídnou.
Tehdy oni vychází
a hledají
koho pohledem bodnou.

Trousí se pomalu, ale jistě.
V očích se jim leskne smutek a nenávist,
když obchází dětské hřiště.

Vzpomínek se nezbaví
a nezbývá jim nic, než ulicemi bloudit.
Jsou živí nemrtví,
protože je chtěli soudit.
Za to jací byli,
když tu ještě žili
a proč se mámě narodili?

Vzduch se rázem ochladí,
když kolem tebe prochází.
Bohužel ti to nevadí,
pořád ti to nedochází.

Zbloudilé duše,
se srdcem plným smutku,
posměšků, modřin a krvavých ran.
Kdo za to může?
Neříkej, že nevíš.
Stejně vás jednou prozradí
černý a zbabělý havran.

TY.

Nutíš mě být naštvaná.
Nesnáším smích, postrádám spánek.
Život mi před očima utíká,
mezi prsty
stejně jako letní vánek.

Nutíš mě se mračit.
Nutíš mě smůlu brečet a slzy pak sbírat.
Na kůži skvrny modré, už nezvládám dýchat..

A kapičky krve dávají si závody,
která dřív spadne
 a která zvítězí…

Zapomenout

Do stébel trávy lehla si dívka,
ruce natáhla podél těla a zavřela oči.
Pořád dokola opakovala ta slůvka,
z kterých se jí doteď hlava točí.

Nádech, výdech…

Pomalu se nadechla.
Cítila, jak jí studený vzduch proudí tělem.
Pak zase vydechla.
Zase jednou byla tím postrádaným andělem.

Pomalu přichází, bez výrazu a bez emocí.
 Přibližuje se čím dál víc.
Už je skoro tady, už se jí zmocní,
ale ona
 vytahuje klíč.

Zastavil se.

Stojí na místě a nevěříc se klepe.
,,Co se stalo, kde ho vzala?“
Dívka drží klíč,
 srdce rychle tepe.

Odemkla
a rychle za sebou zabouchla.
Byla připravená odejít,
vzdát se těch vzpomínek.
Už se nikdy nevrátit…

Otevřela oči, znovu se nadechla.
Už to nebyla ta smutná princezna,
svoje štěstí zase nalezla.

A pokaždé, když znovu oči zavřela,
už ho nikdy neviděla…